Začátek konce

13. března 2012 v 16:21 |  Když Jetelníček vypráví

Seděla na nemocniční posteli zachumlaná do přikrývky a dívala se ven na propukající jaro. Neviděla však ani první pupeny na stromě před oknem ani park plný sněženek a bledulí. Její oči byly zahleděné kamsi do dálky a každému, kdo by ji v té chvíli pozoroval, by bylo jasné, že není přítomna v této realitě.

Dali ji do pokoje s dalšími čtyřmi ženami. Snažily se ji zabavit a zatáhnout do nějakého hovoru, ale Anna nebyla schopna povídat si o nedůležitých věcech a ani o to nestála. Otevřela si knihu a tvářila se, že čte. Písmenka jí poskakovala před očima, nezachytila ani jedno slovíčko. Knihu odložila a pozorovala mouchu, jak si rázuje po šedivé zdi. Bylo jí jedno, co si o ní kdo pomyslí.
Ani nezaregistrovala, že do pokoje vešel lékař, že přistoupil k její posteli a že na ni mluví. Začal jí mávat rukou před očima. Pak si ho teprve všimla. Chtěl vědět, kdy že by chtěla jít domů. Domů? Jo aha, domů. No, to je jí vlastně také jedno. Není tam nikdo, kdo by ji čekal.
Odpoledne se na žádost lékaře vydala do parku. Jako každé odpoledne. Už to brala jako samozřejmost. Stejně, jako si člověk každé ráno čistí zuby. Nabalená do teplého oblečení se posadila na lavičku, na kterou nebylo z oken nemocnice vidět. Porozhlédla se kolem sebe. Jen bílo, šedo, černo. Žádné zářivé barvy, které má schopnost vidět člověk bez těžké deprese.
Napadla ji zvláštní myšlenka. Existovalo by to všechno tady kolem, i kdyby ona zemřela?
Najednou se před ní zjevil sluníčkově žlutý petrklíč. Ta žlutá byla tak žlutá, že Anna musela přivřít oči. Zcela uchvácená hleděla na květinu levitující ve vzduchu. Pak si uvědomila, že se květina nevznáší. Kytičku jarního kvítka držela ruka, ta ruka byla chlupatá a patřila mladíkovi v proužkovaném pyžamu a dlouhém zeleném kabátu. Anna s překvapením zjistila, že kabát má stejnou barvu jako trávník okolo. Až teď zpozorovala, že mladík otvírá pusu. Mluvil k ní.
"Pro vás," nabízel ji petrklíč a uličnicky se usmíval. "Už vás pozoruji delší dobu, snad se na mne nebudete zlobit. Ale máte nádherné vlasy. A těch hvězdiček, kolik se vám v nich leskne."
Anna cítila, jak se červená. Cože? Hvězdičky ve vlasech? V jejích vlasech? Vzala si od něj petrklíč a přivoněla si k němu. Ucítila vůni, o které věděla, že přinese změnu.
V její nemoci i v jejím životě právě začínala jedna úplně nová kapitola.


 


Komentáře

1 Alis Alis | Web | 13. března 2012 v 16:45 | Reagovat

Ahoj Mio, moc milé počtení, doufám, že bude brzy pokračování ;-)  :-)

2 Marie Marie | 13. března 2012 v 17:06 | Reagovat

Hezky jsem si početla.

3 Andrea Andrea | 13. března 2012 v 18:31 | Reagovat

Pěkný příběh,je tvůj nebo je z nějaké knihy? :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

4 Miška Mia =) Miška Mia =) | Web | 13. března 2012 v 18:43 | Reagovat

[3]: Ahojda holky, těší mě, že se Vám příběh líbí. Pokračování zřejmě bude, ale někdy v budoucnosti...
Příběh je můj jako vše, co Jetelníček vypráví.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama